19.10.2011 · Zuzana Kobíková

Příběh a jeho využití ve výuce. Jak učit pomocí příběhu? Snadno!

Příběh. To slovo má v sobě příslib, protože nás plní očekáváním. Když jej posloucháme nebo čteme, představujeme si jej v obrazech naší fantazie. Dobré příběhy si snadno pamatujeme a rádi je vyprávíme druhým. A právě proto může také učitel přírodních věd, pomocí příběhu své studenty mnoho naučit: Mysl studentů dobrý příběh zaměstná na plný úvazek. A díky tomu, že popisuje kontinuální děj, v budoucnu si jej výborně vybavují a jsou schopni vyprávět ho druhým.

Příběh nás zajímá a upoutává naši pozornost proto, že (většinou) má děj a vypráví o vývoji: Třeba vztahu dvou lidí, o historii celého státu, velmi zajímavé a pro publikum atraktivní jsou příběhy vynálezců nebo objevitelů. V klasickém příběhu se střídají poklidné, vysvětlující či popisné pasáže s napínavými momenty, kdy hrdinové prožívají kolize, krize, peripetie, katastrofy, aby na samém konci prošli katarzí. (To jsou základní stavební prvky příběhu-dramatu definované už v antice.) Důležitou roli v příběhu hraje samozřejmě zápletka, jejíž rozuzlování udržuje publikum v napětí a (zejména v detektivním příběhu) vede publikum (podobně jako učitel studenty) ke hledání řešení.

Vyprávěný příběh jako interaktivní médium

Příběh má tu moc, že jeho publikum má chuť dozvídat se, co bude dál. Vyprávěný nebo čtený příběh zapojuje naši obrazotvornost – vyvstává nám před očima do nejmenších detailů – tak, že když jej pak vidíme převedený na plátno, býváme zklamaní, že se film (maje své limity) nekonečné síle naší fantazie nevyrovnal.

(Zde si dovolím jeden „blond-modelkovský názor“, zachycený v médiích – nejmenovaná slečna uvádí, že preferuje film, protože s ním si „vše může lépe představit než u knížky...“)

A odtud bychom se dostali ke klasickému Mc Luhanovu dělení na chladná a horká média, podle kterého nám horká média (televize) nenechávají příliš prostoru pro interpretaci – zabaví náš zrak, sluch, takže je přijímáme víceméně pasivně, což si zmíněná blondýna pochvaluje. Oproti tomu je vyprávěný a slyšený příběh médiem tzv. chladným, protože jej „musíme“aktivně dotvářet – "ohřát" jej zapojením imaginace, interpretací, hledáním řešení. (Více viz McLuhan, 2000 /1/.)

Z magické moci příběhu vyplývá i to, že máme tendenci jej doplňovat. Snažíme se zjistit informace, ke kterým odkazuje, dohledáváme si různé souvislosti, prameny faktických informací. Právě z těchto důvodů můžeme příběh označit jako interaktivní médium: příběh do sebe doslova vtahuje svého posluchače nebo čtenáře, který jej aktivně interpretuje a kriticky hodnotí.

Příběhy si pamatujeme lépe než odborné stati

I když naši mysl dobrý příběh zaměstnává na plný úvazek, dělá ještě něco úžasného: díky tomu, že popisuje kontinuální děj, v budoucnu si jej výborně vybavujeme, jsme schopni vyprávět ho druhým, předávat jej, šířit. Řekněte sami: dokáží tohle vědecké teoretické texty nebo učebnicová „látka“ stejnou silou?

Příběh jako pedagogická metoda

O využití příběhu v učitelské praxi jsem měla možnost slyšet přednášet Mgr. Ondřeje Přibylu na kurzech pro středoškolské učitele fyziky, které pořádá Přírodovědecká fakulta MU.

Ondřej vše vysvětlil na příběhu bratří Mongolfierů, vynálezců horkovzdušného balónu: Učitel nechá studenty příběh přečíst s tím, že část studentů se zaměří na historická data, část na popsané fyzikální jevy a zbytek třeba na vztahy mezi hrdiny příběhu. Při diskusi si studenti začnou klást nejrůznější otázky a téma před nimi prakticky ožívá: (Jak to, že  s cílem získat horký dým, pálili boty, které v té době byly přeci poměrně vzácné? Jak to, že nejprve použili kouř?)

Příběhu se takto lze věnovat třeba dvacet minut v hodině, kde otevíráte nové téma, lze jej doplnit početním příkladem a navázat na něj domácím úkolem. Jistě, nelze takto pracovat každou hodinu. Ale čas od času je taková hodina osvěžující. Navíc je to možnost, jak svou snahu mohou projevit ti, kteří nebývají úspěšní při řešení výpočtů (např. humanitně talentovaní žáci), ale dokáží se látku naučit nebo vysvětlit fyzikální jev v historických nebo jiných souvislostech.

Použitá literatura
1/ McLuhan, H., M. (2000): Člověk, média a elektronická kultura. Výbor z díla. Brno: Jota.
 

Přidejte svůj komentář

Vaše jméno:
Titulek:
 
BBCODES_BOLDBBCODES_ITALICBBCODES_UNDERLINEBBCODES_STRIKETHROUGHBBCODES_SUBSCRIPTBBCODES_SUPERSCRIPTBBCODES_EMAILBBCODES_IMAGEBBCODES_URLBBCODES_LISTBBCODES_ULISTBBCODES_QUOTEBBCODES_CODEBBCODES_CONTENTID
Komentář:

Prosím poskládejte obrázek - ochrana proti spamu