15.02.2013 · Zuzana Kobíková

Reflexe má při studiu učitelství potenciál. Ale pouze, pokud reflektuji svou činnost, nikoli sebe,“ říká Ondřej Přibyla

I když rozhovor s Ondřejem Přibylou, začal o sebereflexi jakožto nástroji učení, nakonec v něm mluvíme hlavně o reflexi. Jak totiž říká Ondřej hned na začátku: „mně na sebereflexi vadí to ´sebe´, a hned Ti řeknu, proč“. Já dodávám, že tématu (sebe)reflexe se budeme věnovat i nadále. Ono „sebe“ je zrádné ještě z jednoho důvodu – sebereflexi chápe každý podle sebe. Takže podívat se na ni z více úhlů pohledu bude jistě inspirativní. V tomto článku se dozvíte, jak Ondřejovi v role učitele-trenéra komunikace, kouče či performera pomáhá nebo nepomáhá schopnost reflektovat vlastní konání, jak tuto schopnost učí rozvíjet druhé, a že to rozhodně není jednoduchý úkol.

Ondřej Přibyla na PřF MU vyučuje třeba Komunikační tréning, Inspiratorium pro učitele, Didaktický seminář z fyziky a další předměty. Vedle toho se profesně věnuje tzv. „koučování“ , při kterém pomáhá druhým soustředit energii na dosažení jejich cílů. Ondřejovou vystupuje také jako performer Úžasného divadla fyziky ÚDIF. Jak říká sám, vše, co dělá, nějak souvisí s učením. V rozhovoru se o každé z jeho rolí dozvíte víc.

Sebereflexe přichází v momentu, kdy se člověk snaží vybavit si a hodnotit to, co udělal. Je podle Tebe sebereflexe dobrou technikou učení?

Na první pohled mi to připadá jako hrozná blbost. Podívejte se třeba na dvouleté děti: jistě nijak výrazně nereflektují to, co dělají, a jak dobře se učí!

A když z dětí vyrostou naši studenti učitelství, které jako lektor připravuješ na jejich budoucí povolání učitele? Má ve výuce sebereflexe místo?

Sebereflexe, nebo reflexe? Přijde mi, že reflexe, tedy schopnost podívat se to, co jsem udělal, a poučit se z toho, má při studiu potenciál. Ale pouze, pokud reflektuji svou činnost. Ukážu Ti čínský znak pro slovo „studovat“ „učit se“. Ten se v jedné variantě skládá ze dvou znaků. Jeden představuje ve velmi zjednodušené podobě dítě ve dveřích, které symbolizuje přístup k novému poznání. Druhá část znamená „zkoušet pořád dokola“, jde o symbol ptáka, jenž se pokouší vzlétnout z hnízda. V naší zemi klademe podle mne na všech stupních škol velký důraz na nové poznání a malý na činnost. Pokud učíme učitele, je pro ně hlavní naučit se zaujmout ostatní, něco jim předat. Jestliže ale studenty učíme jen nové vědomosti, není co reflektovat.

Takže jsme se od sebereflexe dostali spíše k reflexi. Proč?

Ve slově „sebereflexe“ vnímám velké zaměření na ono „sebe“. A když se člověk zaměřuje víc na svou osobu a méně na to, co dělá, je to špatně. Nejde o to, aby se studenti takzvaně „hrabali sami v sobě“, ale aby se znova podívali na to, co dělají, a našli v tom poučení. Nejde o rovinu ega.

Třeba když se student učitelství učí učit při své pedagogické praxi na středních školách?

To už je dovednost a má rozhodně smysl přemýšlet o tom, co jsem udělal. Proto v každé výuce kladu důraz na činnost, aby pak bylo co reflektovat. V Komunikačním tréningu se neučíme teorii. Jde o kontaktní výuku, kdy studenti vystoupí před druhé a mluví: připravené projevy, improvizované projevy, především jde o opakovanou činnost. Za semestr má student za sebou třeba 15 improvizovaných projevů, kdy musí mluvit a nezná téma dopředu. A také minimálně tři pětiminutové připravené výstupy, kde se soustředíme na kvalitu. A pak má smysl, aby to refektoval.

Takže i schopnost reflexe chce svůj čas a tréning, aby přinášela ovoce?

Rozhodně. Jako učitel nejdřív potřebuji, aby student trénovanou činnost opakoval, zkoušel stále znova. Až když se v té situaci cítí dobře, má ji natrénovanou, má smysl vést ho k tomu, aby se podíval na to, co dělá, a poučil se z toho. Kdybych po něm chtěl, aby reflektoval své první, předem nepřipravované vystoupení, tak z něj dostanu jen: „To byla hrůza, třepala se mi kolena.“ A to není žádné učení se. Nebo spíš – je to úplný začátek učení se schopnosti reflexe.

Jak tedy s rozvíjením schopnosti reflexe u studentů pracuješ jako pedagog? Kde začínáš?

Je třeba rozlišit reflexi, která přichází takříkajíc sama, třeba cestou tramvají. Tam se nám vybavují především pocity, přehráváme si situace a říkáme si, co bychom udělali jinak. Tato forma reflexe funguje samovolně a většinou velmi dobře. Jako učitel ale chci, aby se studenti vědomě zaměřili na reflexi předchozí činnosti, protože vím, že takto u nich proces učení nastane. Třeba Inspiratorium pro učitele. Je poskládané z různých her a činností. Na konci lekce chci od každého slyšet, co mu hodina přinesla, a tady už jde o první stupeň řízené reflexe.

Takže řízené reflexi se začínáme učit, když o tom, co jsme trénovali, mluvíme s druhými?

Ano, už tím, že se zeptám „jaké to bylo“? Vyvolám to, že student při odpovědi reflektuje. Začne přemýšlet. Poznáš to tak, že začne dělat pauzy, ztrácet oční kontakt… a v tomto momentu lze reflektovat tak, aby se tím student něco naučil.

Využíváš tuto techniku reflexe pomocí rozhovoru i v koučování?

Určitě, podobně jako při výuce. Když se bavíme o aktivitě, třeba hře, kterou jsme hráli, ptám se: čeho jste si všimli? Velmi často slyším něco triviálního, moc obecného, a pak je důležité se zeptat: můžeš to říci konkrétně? Klient třeba řekne „Mám pocit, že jsme nepracovali jako tým.“ Ale co se z toho naučíme? Taková reflexe není dostatečně hluboká. A já jako rybář zaseknu háček a táhnu toho člověka ke konkrétnější odpovědi: dobře, řekni konkrétní situaci. On odběhne pohledem, začne pátrat, vybavuje si, co prožil, a to mu umožní být konkrétnější. Ale ještě je třeba táhnout ho „blíž ke břehu“: co se přesně dělo? V čem ti chyběla týmová spolupráce? Kdy přesně? Člověk si totiž sám často neumí položit otázku, kterou se dostane k podstatě problému. A proto je důležité, že při reflexi není člověk sám. Jako učitel i kouč učím dovednost. To, že si člověk dokáže vzpomenout na konkrétní situaci, ho ještě nemusí nic naučit, a úkolem kouče i učitele je, aby k učení došlo.

Jakými technikami potom lze schopnost sebereflexe trénovat a rozvíjet? Je důležitá schopnost pamatovat si situaci? Pamatovat si, co jsem řekl v posledních třech minutách?

Je důležitá, ale není běžná.

Ale sám jsi mluvil o tom, jak se lidé k prožitým činnostem vrací? Pokud si je nepamatují, jak se k nim mohou vrátit?

Člověk si pamatuje, co dělal, ale často těžce, ne tak, aby mohl prožitky verbalizovat, popsat detaily. Mozek je zahlcen vlastní činností, ne snahou si pamatovat, co člověk říká. Když student v Komunikačním tréningu přednáší svůj první projev, myšlenková energie se soustředí na to, aby se mu neklepaly nohy, aby řekl vše a ve správném pořadí. Když s ním ale potom mluvím, umí si něco vybavit. Hodně často pocity, detaily už hůř. Ale pokud se někdo chce dostat na mistrovskou úroveň reflektování, měl by se to postupně učit. Vnímat to, co dělá, a zároveň to dělat. Což nemůžu chtít po člověku, který má svůj první projev. Protože bude přemýšlet nad tím, co dělá, místo toho, aby to dělal.

Tím se dostáváme k další fázi v procesu učení se reflektovat svou činnost. Když zůstaneme u projevu, kdy má tedy cenu zaměřit se na korekci takových jevů, jako užívání parazitních částic, špatná výslovnost nebo nedostatek kontaktu s posluchači?

V momentu, kdy máš větší praxi s projevy před lidmi. Když už můžeš situaci lépe vnímat, víc ji řídit, být ten, kdo ji tvaruje a ne ten, kdo je vlečen proudem dění. Většina netrénovaných lidí mluví vlastně automaticky. Nemají sílu ovládat to, co se děje, co říkají, prostě „to z nich leze“. Ale když mají mí studenti v Komunikačním tréningu za sebou už tolik výstupů, a jsou naučení si sami vybavit, co se dělo a popsat to slovně, můžeme jejich schopnost reflexe prohlubovat dál. A k tomu, abychom rozvíjeli naši bdělou pozornost a všímavost existují různá cvičení.

Jak taková cvičení vypadají?

Třeba studentovi řeknu, ať se zaměří na to, že tentokrát začne projev bez parazitního „tak“ na začátku. A on vystoupí, začne projev bez parazitní částice, a najednou je to perfektní. Proto, že se musel soustředit na to, co dělá, a tak „zapomněl“ na sebe, na trému a soustředil se opravdu  a jen  na činnost. Další krok je třeba improvizovaný projev. Mluv dvě minuty na jakékoli téma, ale nesmíš použít spojku „a“. Zní to divně, ale tím se donutíš více soustředit na to, co říkáš. Když chceš získat větší vládu nad tím, jak vedeš projev, je to perfektní cvičení a tréning. A postupně se dají přidávat další věci: kontrola gest, schopnost vnímat to, co dělám a pamatovat si to. Důležité je pracovat postupně. Taková cvičení najdete pod názvem mindfulness.

Zkus nám prosím přiblížit, jak pracuješ s reflexí jako performer divadla ÚDIF. Spoléháš se na to, co si z vystoupení pamatuješ? Pracuješ s videozáznamem představení? Ten je schopen ukázat, co se dělo objektivně, ne?

S ÚDIFem děláme zábavné přednášky s fyzikálními experimenty. Kameru jsme zkusili využít, ale některé podstatné věci, které potřebuji pro performing, na kameře nevidím. Pro performing potřebuji vidět interakci s lidmi. Okamžitou odezvu. Jestli se na mě dívají, jestli se smějí. Co jsem dělal, že se lidi smáli, a co když se nesmáli, a čekal jsem to. To je první část reflexe. V této situaci velmi pomůže vnější pozorovatel. Může to být kamera, ale dívat se po akci na celé hodinové představení? To je ztráta času! Když je v hledišti další performer, ptám se ho po představení, co pozoroval? A pak se ptám na věci, které jsem si zapamatoval já. Hledáme odpovědi. Snažíme se dohledat, co se dělo, zjistit, co dobře funguje. Zde je reflexe moc důležitá, i já se snažím druhým performerům poskytovat své postřehy, protože si myslím, že každý z nás potřebuje vnějšího pozorovatele, který Tvou reflexi objektivizuje.

A o když jde o učení se projevu, korekci výslovnosti, rušivých gest a podobně? Tady literatura využití kamery oceňuje. Do jaké míry slouží kamera jako objektivizující prvek?

Když potřebuji detaily, může kamera pomoci. Myslím, že má přínos, když trénujeme něco, co má být úplně perfektní. Nebo když na projevu svých kolegů vidím to, co nedokážu pojmenovat. Pak je ti třeba se na to podívat a bavit se o tom víc. Z videozáznamu může student vidět vlastní projev, mimiku, to, co není schopen sám vidět a vnímat. Ano, kamera je do jisté míry objektivizující prvek. A může posloužit pro analýzu. Ale pozor, kamera má schopnost drobné chyby zdůraznit, a my jako lidé máme tendenci se na ně pak zaměřit více než na to, co bylo v pořádku. Protože to naši pozornost tolik nepoutá. Když se vrátíme k tomu, že provádět reflexi má cenu, až když mám nějakou činnost natrénovanou, řekl bych, že pro kameru to platí dvojnásob.

Platí i tady diplomatická zásada, že když hodnotíme, nejprve se zaměříme na to, co můžeme pochválit, a až pak se dostáváme k analýze toho, co nás rušilo?

Ano, a je třeba, aby na to myslel i pedagog, který se rozhodne s videozáznamem výstupů studentů pracovat. Nejprve má cenu ptát se žáků na to, co je zaujalo, co hodnotí kladně. Mimika, gesta, to vše je na kameře vidět velmi detailně. Až to člověku může být nepříjemné. Pokud ale člověk povídá něco zajímavého, tohle je podružné. Spousta věcí, která je na kameře vidět, nemá smysl měnit. Když je tam jiný podstatný efekt, třeba vynikající obsah. Pokud má někdo rušivá gesta a působí neuvolněně, může mít smysl na to upozornit, když už má s vystupováním větší zkušenost. Ale nemá smysl poutat pozornost na malou nedokonalost a opomenout kvůli ní to, co se povedlo.

Je možné, že i pro tuto detailnost záběrů mají mnozí lidé ostych před kameru vystoupit?

Ano. Lidé, co jsou hyperkritičtí, se nechtějí postavit před kameru nebo mají zábrany vést improvizovaný projev. Problém je v tom, že jsou příliš zaměření na to „sebe“. Jakmile „sebe“ přestanou vnímat příliš vážně, často udělají perfektní projev. Jen na to „sebe“ potřebují zapomenout, jak už jsme říkali. To, že konfrontujeme člověka s nepříjemnou situací, jakou je vystavení se kameře, je velmi důležité. Důraz na to, aby se člověk nesetkal s něčím nepříjemným, přehnaný důraz na bezpečí, je vlastně pro budoucí učitele nebezpečný. Vede k tomu, že se nikdo nic nenaučí. Pokud se ale nebezpečí vystavíme, naučíme se, že problémy přichází, ale že už jsme jich dost zvládli. Jsou to takoví „foglarovští bobříci“. Těžké chvíle, když je zvládneš, jsou pro sebevědomí důležité. I pro učitele, kteří chtějí mít přirozenou autoritu, je důležité, aby vykročili mimo zónu bezpečí, třeba právě před kameru.

Naučím-li se schopnosti reflexe – můžu si pak v roli učitele víc věřit?

Když učitel zkouší reflektovat a je schopen se dívat na to, co dělá, hledat v tom souvislosti a učit se na základě nich, stává se to pro něj učení snazší. Pak zvládá reflektovat i při procesu učení. A může tak lépe zareagovat na aktuální situaci. Stává se schopnější v rychlé reakci a to zprostředkovaně přináší sebedůvěru: už se nemusím soustředit na detaily, nad situací mám kontrolu. A to přináší potěšení. Jako když se učíš hrát na housle: nejdřív trénuješ jen uchopení smyčce a stisk strun. Ale to nepřináší potěšení. Až když začneš hrát, a všimne si, že Ti to jde jaksi samo, začíná to přinášet radost a jsi schopna ji dát najevo. Když oni si učitel užívá hodinu, pak si ji užívají i studenti. Inspirativní učitelé jsou přeci ti, ze kterých čiší nadšení.

 

Přidejte svůj komentář

Vaše jméno:
Titulek:
 
BBCODES_BOLDBBCODES_ITALICBBCODES_UNDERLINEBBCODES_STRIKETHROUGHBBCODES_SUBSCRIPTBBCODES_SUPERSCRIPTBBCODES_EMAILBBCODES_IMAGEBBCODES_URLBBCODES_LISTBBCODES_ULISTBBCODES_QUOTEBBCODES_CODEBBCODES_CONTENTID
Komentář:

Prosím poskládejte obrázek - ochrana proti spamu