17.04.2013 · Zuzana Kobíková

„Někdy je obtížné předat dobrou teorii zajímavým způsobem.“ Rozhovor s Bohumírou Lazarovou

Bohumíra Lazarová působí při Ústavu pedagogických věd FF MU.  Na PřF MU vyučuje předměty Psychologie osobnosti, Psychologie výchovy a vzdělávání, na projektu Učit se učit spolupracuje také jako autorka výukových materiálů a recenzentka publikace projektu. Jak se z rozhovoru dozvíte, vzdělávání učitelů chápe jako kontinuum, kdy v pregraduální přípravě je největším úkolem, řečeno obrazně, otevřít mysl studentů, vstoupit do procesu přemýšlení o výchově a vzdělávání. V rozhovoru přijde řeč i na téma mentoringu, supervize a školních psychologů.



Co Vás v profesním životě vedlo od psychologie k pedagogice?

Pořád je to také o psychologii. Začínala jsem jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně, tedy ve školském zařízení a u školní psychologie, poradenské a pedagogické psychologie jsem zůstala i při působení na vysoké škole. Výzkumně jsem se od počátku zaměřovala především na oblasti výchovy, školství či učitelství a publikovala jsem tedy převážně v pedagogicky orientovaných odborných časopisech. Proto také ten příklon k pedagogice, která má však celou řadu styčných témat s psychologií.

Co je vaším hlavním úkolem na projektu Vzdělávání budoucích středoškolských učitelů přírodních věd a informatiky (CZ.1.07/2.2.00/15.0201)?

Moje úkoly na projektu nebyly nijak rozsáhlé. Společně s panem proděkanem Bochníčkem jsme konzultovali přípravu akreditace pedagogicko-psychologického základu a přípravu státních závěrečných zkoušek studentů učitelských oborů. Pokud jde o můj podíl na psychologických disciplínách, došlo k zásadnějším obsahovým změnám v dnes již pro všechny povinném předmětu Psychologie vzdělávání a výchovy, nabídla jsem nově volitelný předmět Psychologie osobnosti. Na psychologické výuce se částečně podílím. Samozřejmostí byla příprava podkladů a studijních materiálů pro studenty. V současnosti spolupracuji s týmem připravujícím závěrečnou publikaci projektu, která se bude týkat především studentských praxí a prvním krokům v učitelství.

Jste vysokoškolskou učitelkou studentů pedagogiky. Co chápete jako svůj nejtěžší profesní úkol?

Výuka studentů je vedle administrativních a jiných odborných úkolů a povinností zpravidla tím příjemným zpestřením každodenní práce na fakultě. Co je při výuce nejtěžší, to nedokážu říct. Studenti obvykle mívají o psychologická témata zájem. Nejoblíbenější jsou ty předměty, které jsou hodně prakticky zaměřené, ve kterých se studenti učí nějakým konkrétním dovednostem. Jenže s těmito předměty bývá obvykle největší svízel. Z důvodu nedostatku místností a časových limitů jsou tyto nezřídka blokově organizované nácviky určeny jen hrstce vyvolených. Kdo se dřív zapíše, má přednost. Je ale třeba podotknout, že tyto způsoby výuky jsou také někdy hodně náročné pro vyučujícího – musí být stále ve střehu, hodně tvořivý a hlavně musí se studenty navázat dobrý vztah. Člověk nemůže hovořit o důležitosti vztahu či způsobech komunikace s klienty, žáky či rodiči, aniž by byl dobrým a přirozeným příkladem takového profesionálního chování.

Studenti však musí z fakulty odcházet nejen s dovednostmi, ale především s dobrým vědomostním základem. Někdy může být obtížné předat dobrou teorii zajímavým způsobem. Ale dnes je k dispozici celá řada kvalitních českých i zahraničních zdrojů, takže je odkud čerpat. Pak už je to jen o organizaci, aby si na přípravu vyučující našel dostatek času, o jeho tvořivosti a podobně.

V čem vidíte úkol školních psychologů? Co je jejich úkolem ve vztahu k žákům?

Školní psychologie je disciplína, která bezesporu zaslouží více pozornosti, než jí bylo dosud věnováno. Poslání školních psychologů a jejich náplň práce je stanovena příslušnými vyhláškami. Nicméně skutečná náplň práce školního psychologa je vždy dotvářena specifiky školy, ve které působí, profesionálním zaměřením psychologa, jeho dovednostmi a především také tím, jaké požadavky a představy o jeho práci má škola samotná, resp. lidé v ní. Myslím, že důležité je, aby se školní psycholog spolupodílel na rozvoji školy – tedy pomáhal učitelům a vedení školy být stále lepší a lepší školou. Otevřenou změnám i spolupráci, sebereflektivní, náročnou, ale i bezpečnou pro žáky. Z takového nastavení profitují všichni. Tím však nechci říct, že by školní psycholog neměl individuálně pomáhat žákům s jejich výukovými, vztahovými i osobními problémy. Jistě že ano. Ale řadě problémů lze předcházet právě zájmem o školu jako systém.

Považuji školní psychology za důležitou součást školy a praxe mi dává za pravdu. O to víc mě mrzí, že si ministerstvo školství dosud neumělo poradit s tím, jak školní psychology do školského systému dostat. Několik desítek, resp. stovka školních psychologů pracujících ve školách v rámci projektu RAMPS – VIP III, který je administrovaný Národním ústavem pro další vzdělávání (www.nuv.cz), nemá svou budoucnost jasnou a reálně hrozí, že se školy a především žáci, jejich rodiče a učitelé, kteří si na školní psychology zvykli, budou muset vbrzku obejít bez nich. Proti takové nekoncepčnosti a nesystémovosti se člověk cítí být bezbranný.

V čem je podle vás důležitá supervize, která se týká pedagogických pracovníků?

Tady bych asi odlišila pedagogické pracovníky a učitele. Pro pedagogické pracovníky, například školní a poradenské psychology (to jsou také pedagogičtí pracovníci), speciální nebo sociální pedagogy bývají supervize nezřídka součástí jejich práce. Nechci říkat běžnou součástí, ale obvykle si dokážou najít prostor pro supervizi své práce s klienty. Bývá to i jejich povinností.

Pokud jde o učitele, tam je to trochu jiné. Ve školách je jiná struktura času a na podobné aktivity si učitelé jen obtížně hledají čas; tím ale nechci říct, že by si jej nemohli najít, kdyby chtěli. Navíc pojmy supervize, koučování či mentoring nejsou pro školy moc typické, i když jisté snahy dostat tyto pojmy a způsoby práce do škol existují. Učitelé spoléhají spíše na běžnou každodenní neformální kolegiální podporu – diskuse o žácích a o výuce, poskytují si vzájemně pomoc, je-li třeba. I když jsem sama lektorkou v oblasti mentoringu, velmi nabádám k opatrnosti, mají-li se jakékoliv formy kolegiální pomoci ve školách zastřešovat špatně vysvětlenými cizími výrazy a chce-li tyto způsoby práce někdo formalizovat či dokonce nařizovat. To může být kontraproduktivní. Nejdříve je třeba pro takovou věc naplnit celou řadu podmínek. O některých z nich jsem psala ve svých textech, ve kterých supervizi nebo mentoringu ve školském prostředí věnuji pozornost.

Ale abych se vrátila k otázce, v čem je supervize důležitá. V učitelství je to v tomto ohledu stejné jako v pomáhajících profesích. Poslání supervize je jasné: má vést k sebereflexi, pojmenování skutečných pracovních problémů, přinést profesionální podporu, nové nápady, nové způsoby řešení, odhalení a odstranění případných chyb, odhalení a pojmenování vztahových problémů a podobně. Supervize je především pomocí, neměla by učitele ohrožovat a měla by je motivovat k další práci. Otázkou je, kdo komu by mohl nebo měl supervizi ve škole poskytovat – ale to už je na delší diskusi.

V čem se podle Vás změnily nároky, které dnešní doba na středoškolské učitele klade?

To asi budu opakovat jen to, co už řekli jiní přede mnou. Zaujmout dnešní žáky není snadné. Hodně toho vědí a umí si hodně informací najít. Takže předávat jim informace ztrácí smysl. Dřív si učitel vystačil s učebnicí a černobílým obrázkem, případně nějakou pomůckou. Nezávidím dnešním učitelům náročnost přípravy na výuku, chtějí-li žáky skutečně motivovat, zaujmout, naučit. A tak nezbývá, než do výuky vtáhnout žáky, delegovat úkoly na ně, přivést je ke spolupráci, vsadit na jejich aktivitu. Bez nápaditosti, dovednosti pracovat s informačními technologiemi a schopnosti navázat se studenty partnerský – ne kamarádský – vztah, to asi nepůjde. Vztah je a bude vždy jádrem úspěchu.

Jak by se tento posun měl promítnout do vzdělávání budoucích učitelů?

Vzdělávání učitelů je třeba chápat jako kontinuum, ve kterém pregraduální vzdělávání plní určitou funkci. Na tuto fázi navazují další. V pregraduální přípravě je snad největším úkolem – řeknu-li to obrazně – otevřít mysl studentů, vstoupit do procesu přemýšlení o člověku, o jeho výchově a vzdělávání. Základem je dobrá teorie a diskuse o ní. Orientace v teorii a schopnost přemýšlet o ní pomůže studentům uvažovat i rozhodovat se v nesnadných situacích. Na to pak navazují tolik požadované dovednosti, nejen ty odborné, ale třeba i ty vztahové, sebereflektivní, komunikační a podobně. Učitelským fakultám bývá někdy vyčítáno, že nedokážou studenty adekvátně připravit na praxi. Nemyslím si, že se ze studenta za pár let na fakultě může stát hotový učitel. Být dobrým učitelem je věcí zkušenosti a především reflexe zkušenosti, a tak bych v mnohém sázela spíše na další vzdělávání učitelů, které nabídne možnosti reflexe praxe. Řadě věcí se učitel učí až při výkonu práce samotné. Nicméně, dobře vedená studentská praxe, dobře reflektovaná a možná i delší praxe, ve které budou mít studenti možnost důkladně poznat školní prostředí i profesi, a snad i plynulejší přechod mezi vzděláváním na fakultě a vstupem do praxe, by studentům učitelství, podle mého názoru, určitě prospěly.

V čem Vás pedagogická profese baví, těší a naplňuje?

Na této profesi je bezva, že každý den je jiný, každé setkání se studenty je jiné, každý úkol je jiný. V jinakosti je zábava i utrpení.


Děkuji za rozhovor.

Zuzana Kobíková

 

Přidejte svůj komentář

Vaše jméno:
Titulek:
 
BBCODES_BOLDBBCODES_ITALICBBCODES_UNDERLINEBBCODES_STRIKETHROUGHBBCODES_SUBSCRIPTBBCODES_SUPERSCRIPTBBCODES_EMAILBBCODES_IMAGEBBCODES_URLBBCODES_LISTBBCODES_ULISTBBCODES_QUOTEBBCODES_CODEBBCODES_CONTENTID
Komentář:

Prosím poskládejte obrázek - ochrana proti spamu