15.09.2011 · Martina Fojtů

Jako učitel matematiky žiju naplněný život

Někdo volí vysokou školu měsíce, než se definitivně rozhodne, jiný má hned jasno. Jiří Herman, ředitel brněnského gymnázia na třídě Kapitána Jaroše, byl před více než třiceti lety kombinací obojího. „To, že půjdu učit matematiku, bylo jasné dlouho. V ideálním případě jsem si k ní chtěl vybrat češtinu, jenže na ni jsem neměl nejlepší kádrový profil, a proto vyhrála fyzika,“ vzpomíná Herman, jenž dnes za katedrou tráví jen několik hodin týdně. Kromě práce ředitele školy ho zaměstnává i psaní nových učebnic matematiky a výuka budoucích pedagogů.

Přesto, nebo možná právě proto, říká, že hodiny strávené ve třídě jsou pro něj ty nejhezčí z pracovního dne.  Učitelství matematiky je hlavním tématem tohoto rozhovoru.

Jiří Herman

RNDr. Jiří Herman, Ph.D., je učitelem matematiky a ředitelem Gymnázia na třídě Kapitána Jaroše v Brně. Foto: Ondřej Surý, archiv muni.cz.


Jaké byly vaše učitelské začátky?

Byla to doba plná pokusů a omylů, ale pokud pedagog učí s láskou a nadšením, tak jsou mu studenti ochotni leccos odpustit. Moje první maturitní třída měla letos 25. výročí od maturity a naše setkání bylo velice hezké. Dodnes s nimi mám nadstandardní vztah.

Změnil se od té doby obraz učitele ve společnosti?

Jistě, vnější autority bylo víc, což můžu demonstrovat sám na sobě. Když jsem byl žákem základní školy a něco jsem provedl, tak se mě můj otec vůbec neptal, co a jak se stalo, zkrátka pan učitel měl vždycky pravdu. Tahle doba je pryč, učitel se musí o svou autoritu rvát. Má to těžké, ale je to dobře.


Učit matematiku a fyziku není jen tak, žáci s nimi mají často problémy. Řešilo se za vašich studií, jak se s tím vypořádat?

Problém s matematikou plyne z toho, že všechno v ní se vším souvisí. Může se stát, že neznalost z šesté třídy vyplave na povrch těsně před maturitou. Já ale tvrdím, že klasická středoškolská matematika se dá naučit. Vyžaduje to však systematickou trpělivou práci, která mnohdy není okamžitě odměněna adekvátním výsledkem, a proto si lidé často řeknou, že zkrátka naučit nejde.


Takže je to podle vás mýtus?

Ano, tato společenská atmosféra se už desetiletí nemění. Je totiž společensky přijatelné neumět matematiku, chlubil se tím už Miroslav Horníček ve svých Hovorech H. V televizi to vesele vykládají i celebrity, ale ještě jsem nikdy nikoho neslyšel přiznat, že ve svém prvním milostném dopise nasekal pětadvacet pravopisných chyb. To už se považuje za společensky nepřijatelné.


Jak s tím bojovat?

Bez úsilí se to neobejde, i když doba nahrává opačnému přístupu. I příběhy úspěšných sportovců, kteří museli, aby dosáhli svých výsledků, vynaložit ohromné úsilí, jsou zkratkovité a dětí vidí hlavně to, jak sedí po vítězství v letadlech. Ale tak to nefunguje. Úkol učitele pak spočívá v tom, aby žákům ukázal, že matematika není strašák. Musí bojovat s mýtem a přesvědčit je, že matematiku se lze opravdu naučit.


Co všechno by měl dnešní učitel umět?

Když to řeknu lapidárně, měl by umět to, co učí, měl by o to mít zájem a měl by mít rád děti. Znamená to oblíbit si učitelské povolání, což je těžké, protože je nevděčné. Když je někdo architekt, uvidí dům postavený podle svého projektu. Ale učitelé? Jejich práce není změřitelná, nevidí, nakolik žáka zformovali. Ale najdou se i chvíle pedagogického zadostiučinění, třeba když se sejdete se svými studenty po 25 letech. Povídáte si s nimi, oni vám dají otevřeně najevo, že vás mají rádi a že si vás váží za to, co jste pro ně udělal. Tyto momenty nejsou časté, a tak kolegům vždycky říkám, ať se z nich nabíjí, protože v toku běžných dní nás povinnosti spíš melou.

To nezní jako dobrá motivace, proč se stát pedagogem...

Máte pravdu, ale já osobně žiju spokojený naplněný život, což podle mě není málo. Baví mě to, co dělám, a to je ta nejlepší motivace.


Podle čeho si vybíráte učitele na svoji školu?

Snažím se o tom nerozhodovat sám, konzultujeme s předsedy předmětových komisí, kteří budou později s daným člověkem spolupracovat. Přiznám se, že preferujeme naše absolventy, protože s nimi máme dobré zkušenosti. Sázíme na jejich vztah ke škole. I když je to dvojsečné – ne všichni starší kolegové pochopí, že se role mění a z žáka se stal jejich kolega.


Budoucí pedagogy si můžete vybírat už na kurzech, v nichž studentům na přírodovědecké fakultě pomáháte s přechodem do pracovního života. Co vás vedlo k tomu, že v nich učíte?

Nelíbí se mi to, že je u nás na začínající učitele málo času. V Německu to funguje tak, že studenti jsou ještě rok či dva po absolvování tzv. referendáři, což znamená, že jsou na školu, kde učí, přiděleni. Na starost je má zkušenější pedagog, který má o počet hodin absolventa zmenšený svůj úvazek, aby na něj měl dost času. Pro absolventy se navíc pořádají všelijaké semináře k předmětům a pedagogicko-psychologické semináře k problematice výuky. Ukazuje se totiž, že studenti, když ještě jsou na vysoké škole, si neumí praktické problémy představit, a proto se jim některé předměty zdají příliš teoretické a „nehodnotné“ ve srovnání s těmi odbornými. Ale když pak přijdou do praxe, zjišťují, že se setkávají se situacemi, na které by nějaký teoretický model potřebovali, a zpětně by se do hodin moc rádi vrátili. My se s kolegou snažíme studentům praxi přiblížit a na zmíněné situace je co nejvíc připravit.

Autorky článku: Martina Fojtů, Petra Polčáková
 

Přidejte svůj komentář

Vaše jméno:
Titulek:
 
BBCODES_BOLDBBCODES_ITALICBBCODES_UNDERLINEBBCODES_STRIKETHROUGHBBCODES_SUBSCRIPTBBCODES_SUPERSCRIPTBBCODES_EMAILBBCODES_IMAGEBBCODES_URLBBCODES_LISTBBCODES_ULISTBBCODES_QUOTEBBCODES_CODEBBCODES_CONTENTID
Komentář:

Prosím poskládejte obrázek - ochrana proti spamu