Na cestě za studiem stresu přes Antarktidu do vesmíru a ještě dál

Luci, znám Tě jako studentku antropologie, s níž jsem se potkávala na některých přednáškách a cvičeních. Byla biologie Tvoje „první láska“, nebo Tvé kroky směřovaly původně ještě někam jinam?

První určitě ne, moje cesta k vědě rozhodně přímá nebyla. Když mi bylo jedenáct, tak mne rodiče přihlásili na umělecké gymnázium Pavla Křížkovského v Brně. Byla to poměrně jasná volba, protože jsem tam chodila již více než pět let do ZUŠ na violoncello, klavír a flétnu. Škola mi tak nabízela možnost intenzivně se věnovat hudbě, ale zároveň mi dala širší vzdělání. Nejvíce mne bavilo hrát v komorních orchestrech, ale také mne bavily přírodní vědy jako biologie a chemie. Už na konci prvního stupně gymnázia jsem cítila potřebu rozhodnout se, co budu dělat, zda půjdu na konzervatoř rozvíjet své hudební schopnosti, nebo na přírodovědné lyceum. Nicméně moji rodiče toto rozhodování tehdy nepodpořili, a tak jsem pokračovala dál na uměleckém gymnáziu. Začala jsem hrát v symfonických orchestrech a moc mě to bavilo, ale připadalo mi, že sólová hra mi úplně dobře nešla. Bylo pro mne těžké donutit se několik hodin denně cvičit. Proto jsem si na konci třetího ročníku před maturitou řekla, že zkusím své štěstí, přihlásím se na vysokou školu a změním obor. Že se k hudbě mohu vždycky vrátit, kdyby to nevyšlo. Původně jsem se chtěla dostat na lékařskou fakultu, ale když jsem byla na dni otevřených dveří PřF MU a objevila jsem Antropologii, absolutně mi učarovala kombinace biologického a sociálně kulturního přístupu, který mi byl blízký. Na gymnáziu jsme měli jak přírodní vědy, tak dějiny umění, a pokračovat v podobné syntéze dál se mi líbilo. Na přijímačky na LF jsem tedy ani nešla, i když jsem měla zaplacenou přihlášku, abych se nemusela v případě přijetí znovu rozhodovat – už jsem měla jasno. Moji rodiče ale měli obavu, jaké bych mohla mít s antropologií uplatnění na trhu práce, a tak mne přesvědčili, abych se přihlásila take na Experimentální biologii, kde byl obor Antropogenetika. Dostala jsem se na obě školy, a tak jsem si říkala, že nastoupím na obě naráz a uvidím, ze které mne vyhodí dřív. To se ale nestalo a nakonec jsem dokázala ukončit obě školy a získat dva bakaláře. Dále jsem pokračovala jenom v antropologii, přes kterou jsem se dostala k environmentální fyziologii. Zpětně jsem moc ráda, že jsem absolvovala obě školy, protože nyní mám přehled o metodách a přístupech v přírodních vědách od mikrobiologie přes rostliny až po živočichy, a díky antropologii o člověku napříč historií, biologií a (díky své specializaci) i psychofyziologií.

Jak se to člověku přihodí, že najednou plánuje cestu na Měsíc? 😃

Myslím že jsou tři, respektive čtyři okolnosti, které toto rozhodnutí zformovaly. Zaprvé je to vizionářství a podpora mé školitelky, prof. Julie Dobrovolné. Ta měla vizi dobývat vesmír již v době, kdy jsem ji poznala. Tehdy právě založila spin-off společnost Entrant, kterou podpořil Business inkubátor Evropské vesmírné agentury (ESA BIC). Smyslem ESA BIC je podpořit start-upy, které mají aplikaci ve vesmírném sektoru. Profesorka Dobrovolná zde inkubovala společnost, která má nabízet služby měření stresu objektivně, neinvazivně a v reálném čase na bázi termodynamiky. Tuto metodu vyvinula ona společně s Dr. Filipem Zlámalem a dalšími členy týmu. Její přednášku, kde tohle zmiňovala, jsem viděla na nějakém semináři neurověd na LF a naprosto mě to uchvátilo. Šla jsem se zeptat, jestli bych s ní mohla spolupracovat, a ona mne přijala do své výzkumné skupiny. Po roce mi nabídla PhD téma Trajektorie akutního stresu v izolačních experimentech se zaměřením na izolované geografické oblasti a kosmický výzkum. Mě by to samotnou nikdy nenapadlo a samozřejmě jsem se pro to hned nadchla. Vděčím paní profesorce za to, že měla tu vizi a ukázala mi cestu, kudy mám jít, a po celé roky mne podporovala dostupnými prostředky.

Druhá okolnost byla moje první vesmírná analogická mise CHILL ICE II pořádaná společností ICEE.Space, která se stala v srpnu 2022. To bylo po návratu z Antarktidy, kdy jsem se přihlásila jako výzkumník kognitivního výkonu a stresu za použití technologie firmy Entrant s.r.o. Na misi jsem poznala lidi více méně stejně staré jako já, kteří buď ve vesmírném sektoru pracují a nebo by rádi pracovali. Někteří z nich dokonce aktivně usilují o to stát se astronauty. Pro mne to bylo první setkání “tohoto druhu” a na otázku, zda bych chtěla být astronautka, jsem řekla: “Neblázni, to asi ne, mně je dobře tady v řídícím středisku, sledovat to z povzdálí.” Už to mi přišlo naprosto úžasné a naplňující.

No a třetí okolnost byla mise v listopadu 2022, kterou pořádala Španělská Astroland Interplanetary Agency. Na misi jsem se dostala jako analogická astronautka a strávila jsem tam zhruba týden v jeskyni, kde jsme simulovali pobyt na Marsu. Byla to super zkušenost a moc jsem si to užila, ale přišlo mi, že to pro mne vůbec není výzva. Měla jsem pocit, že se po prvních pěti dnech teprve zabydluju v jeskyni. Když už jsme měli jít, zatímco moje kolegyně říkaly “Dobrý, ale už stačilo,” mně se odtamtud vůbec nechtělo. Myslím si, že má zkušenost s výzkumem na Antarktidě mě připravila na větší výzvy, což je tedy ta čtvrtá formativní zkušenost.

Na konci španělské mise mi vedoucí naší skupiny řekla, že velmi oceňuje mou připravenost a že jsem zastala svou roli více než dobře. Vzhledem k tomu pocitu po misi, že bych asi zvládla i větší výzvu, i vzhledem k tomu, jak jsem zvládla tu Antarktidu, jsem se zeptala kolegů z týmu ICEE.Space, co si myslí o tom, že bych se přihlásila na astronautské zkoušky. Všichni, se kterými jsem mluvila, řekli, že bych na to měla a ať do toho rozhodně jdu. Tohle všechno dohromady mne nakonec dovedlo k rozhodnutí, že touto cestou půjdu. Nebude to jednoduché, konkurence je velká a cesta je nákladná, mezi plusy v přihlášce se počítají letecké zkoušky, potápěčská certifikace či analogické mise, které se pohybují v řádech tisíců eur. Já ale udělám vše, co bude v mých silách, abych se tam nahoru dostala jako výzkumník, a mohla tam provádět řadu experimentů od fyziky, biologie, medicíny a dál. Myslím si, že k tomu díky svému širšímu vědeckému vzdělání mám dobré předpoklady.😊

Zažila jsi extrémní podmínky na Antarktidě, na Islandu jsi se zúčastnila cvičné vesmírné mise. S takovými zkušenostmi je pro Tebe asi snadné odpovědět na otázku „Co by sis sbalila s sebou na pustý ostrov“?

To záleží, co na tom pustém ostrově máme, je tam elektřina? :D Já bych moc ráda řekla, že knihu, protože to je takové ušlechtilé, ale bohužel kvůli vědě čtu pořád něco, takže na pustý ostrov bych si nabalila seriály. Kdyby tam náhodou nebyla elektřina, tak bych si sbalila hudební nástroj, protože to je nedocenitelný prvek pro trávení volného času s lidmi ve skupině. No a jestli si vybavuju něco, co mi fakt chybělo při těchto izolacích, tak to bylo točené pivo a nakládaný hermelín. :D

V Antarktidě jsi hodnotila stres ostatních členů posádky. Jak jsi se sama vypořádávala se stresovými situacemi?

Musím říct, že s každou novou zkušeností mi to vypořádávání se jde lépe a lépe. Ty mise a expedice mi pomohly získat nadhled a sebevědomí, ze kterých aktuálně velmi čerpám. Nicméně během expedice jsem byla v podstatě úplně poprvé pořádně na delší dobu v zahraničí (a rovnou izolace na Antarktidě), byla jsem tam úplně sama jako výzkumník zaměřený na studium člověka bez přímého vedení na místě a občas jsem se dostala do situací, které mi byly velmi nepříjemné. V takových chvílích mi pomohlo zachovat klid, chladnou hlavu, humor, odejít do soukromí nebo vyhledat podporu u někoho blízkého. Důležitá byla však i prevence. Já potřebuji pohyb, takže jsem se snažila běhat nebo procházet, pravidelně jsem meditovala a praktikovala dechová cvičení, nebo jsem si prostě dala volno, kdy jsem koukala na seriály nebo si četla (ano, na Antarktidě jsem poprvé po asi pěti letech přečetla celou beletristickou knihu, která měla více než tři sta stran a nebyla to anatomie nebo buněčná biologie a genetika). Skvělý způsob prevence proti stresu nabídl také hlavní technik, který nás učil otužování ve vaničce před stanicí - to pomáhá skvěle.

Je nějaká strategie, kterou bys poradila čtenářům, aby se dokázali lépe vypořádat se stresem ve svém životě?

Je to tři dny zpátky, kdy jsem měla příležitost setkat se s francouzskými astronauty, které minulý rok zvolila ESA. Ptala jsem se jich, jak se vyrovnávají se stresem, a myslím, že jejich rady byly velmi dobré. Sophie Adenot sdělila, že pro ni je nejdůležitější získat kontrolu nad situací. Když se dostane do situace, která je stresující, snaží se odpovědět na tři základní otázky:

• Je to situace, která mne ohrožuje na životě?
• Jde o to, že na sebe vyvíjím tlak ve snaze podat nejlepší výkon?
• Je zde časová tíseň?

Jen to, že si zkategorizujete situaci podle těchto tří otázek, dodá nadhled a vnímanou kontrolu nad situací a lépe se s ní pak vypořádáte. Arnaud Prost zase řekl, že pro něj je důležité dopředu se připravit na možné komplikace. Snaží se dopředu představit si, co by se mohlo pokazit, a na každý tento scénář si připraví adekvátní reakci. Při akci má potom připravený balíček, ze kterého může čerpat. Myslím si, že tyto rady jsou aplikovatelné i do běžného života. Samozřejmě je důležitá prevence proti stresu, umět relaxovat, vypustit páru a posilovat svou odolnost aktivitami jako je cvičení, otužování a podobně.

Je nebo bylo pro Tebe studium někdy stresující? A měla bys nějaký konkrétní tip pro vyučující a žáky/studenty, jak se stresem pracovat?

Studium samozřejmě je stresující, škola na nás klade velké nároky, musíme se naučit těžkou látku, často se dostaneme do situace, kdy si připadáme, že toho je moc a nebo že na úkoly nemáme dostatek času. Každá zkouška nebo prezentace na veřejnosti, kdy jsme hodnoceni za naše znalosti a výkon, je stresující. Určitě je velmi důležitá prevence, jako je zodpovědná příprava, pravidelnost či režim, work-life balance. A když se dostaneme do situace, která je stresující, je dobré pokusit se najít vnitřní klid, podporu vnitřní nebo od spolužáků/kolegů/vedoucích. Nakonec během studia v naprosté většině nejde o život, a to je také velmi důležité si uvědomit. Dílčí selhání nejsou katastrofální, často vedou k tomu, že nás v důsledku posilní. A jak by řekl klasik, když nejde o život, tak jde o nic. 😊

Máš nějaký nejhorší/nejnáročnější zážitek ze svých dobrodružných cest? Co bys nejlépe nechtěla už znovu zažít?

Tohle je velmi zajímavá otázka, na kterou by šlo odpovědět různými způsoby; já jsem se rozhodla odpovědět upřímně. Během mých cest jsem se dostala do řady nebezpečných situací. Některé dokonce byly i na hraně ohrožení života, kdy jsem se dostala do nebezpečného terénu a například hrozilo, že se mohu fatálně zranit. Nic z toho mne ale nevystresovalo tolik, jako třeba logistické komplikace, kde byly v sázce větší obnosy peněz nebo možnosti kontaktu s vnějším světem. Kupříkladu když vám uletí letadlo a najednou musíte koupit novou letenku, ubytování, omluvit se v práci, kde na vás řada lidí spoléhá. To je docela významný stres, který by byl o to větší, kdybyste peníze neměli. Ještě horší je, když se vám do toho vybije mobil a nemůžete jej nabít ani se zeptat na cestu, protože neumíte tamní řeč a “domorodci” anglicky neumí. I toto jsou zkušenosti, na jejichž základě již mám představu o tom, co v podobných situacích dělat.

Co na letním Space Studies Program v Brazílii zažiješ?

Space Studies Program bude trvat devět týdnů a měl by mě připravit pro začátek kariéry ve vesmírném sektoru. Je rozdělený na tři fáze. První část budou tvořit přednášky a workshopy. Získáme přehled o všech základních tématech od technických aspektů, přes ty biomedicínské až po zásady podnikání. Tato fáze bude zakončená zkouškou z vyučovaných oblastí. V druhé fázi budeme navštěvovat workshopy a semináře v různých výzkumných ústavech a firmách, které nám ukážou, jak se naučené vědomosti aplikují v praxi. Dostaneme jednotlivě zadané projekty, z nichž připravíme prezentaci nebo publikaci na konferenci. Třetí fáze bude věnovaná týmovým projektům, kde budeme tvořit řešení na palčivé problémy vesmírného sektoru, a bude zakončená prezentací a závěrečnou shrnující prací. Samotná škola je velmi prestižní, mezi její zaměstnance patřilo více než deset astronautů, včetně Buzze Aldrina, který byl tři roky jejím prezidentem.

Jak tě mohou čtenáři podpořit?

Na podporu účasti na ISU SSP jsem založila sbírku na Donio.cz a tu se podařilo naplnit během pěti dnů. Je to naprosto neuvěřitelné a jsem moc vděčná za podporu finanční i slovní. Sbírka tam bude ještě necelé dva měsíce. Co se vybere navíc, to mi pomůže v dalších vzdělávacích aktivitách a přípravách na analogické vesmírné mise, neboť na ně momentálně nemám žádnou finanční podporu. Například na cvičnou misi AMADEE 24, kde přijali můj výzkumný projekt – APICES, kde připravuji výzkummnou část zaměřenou na člověka, a které se bude účastnit i náš ESA astronaut Aleš Svoboda, nebo misi Asclepios IV, na kterou se hlásím jako analogická astronautka. Mezi možné vzdělávací a networkingové aktivity pak patří konference ICES 2023 nebo IAC 2023.

Moc děkuji za rozhovor a přeji další velmi úspěšné cesty (nejen) na měsíc

Autorka: Marta Sýkorová
Zdroj: Rozhovor byl převzatý z Magazínu Signály