Učit (se) bláznivým způsobem

Rozšiřující studium biologie pro střední školy je určeno pro absolventy odborného magisterského studia neučitelského směru, kteří chtějí získat učitelskou způsobilost ve svém oboru. Toto studium se dá rozložit do průběhu vašeho odborného studia. Funguje to tak, že student už během bakalářského studia může postupně absolvovat předměty ze studijního plánu „celoživotka“. Následně, při nástupu na magisterské studium, si oficiálně zapíše i toto rozšiřující studium, které zakončí složením závěrečné zkoušky. Celkem tedy student absolvuje dvě závěrečné zkoušky (ze svého speciálního oboru a pedagogického minima) a obhajuje jednu závěrečnou práci (pouze ze svého speciálního oboru). Absolvent obdrží osvědčení o absolvování „celoživotka“, které je přílohou k jeho diplomu. Současně s osvědčením obdrží také dodatek k osvědčení. Požadované předpoklady, podmínky studia a další podrobné informace najdete zde.

Co Tě k rozšiřujícímu studiu učitelství biologie pro střední školy vedlo?

Taková ta běžná odpověď je, že jsem si dovedla představit, že bych někdy v budoucnu učila. Ale byla tam ještě hlubší potřeba takového všeobecného přehledu, zvídavost. Mě velmi zajímalo, jak se jmenuje všechno to, co žije a roste kolem nás, jak to vypadá, jak to funguje. Protože když půjdeš na jakýkoli obor z biologie, tak všeobecné předměty máš jen první dva roky na bakalářském stupni studia, a potom už přicházejí ty odbornější předměty. A člověk, například na antropologii, už se k těm rostlinám nedostane. Pedagogické minimum jde dál v tom všeobecném přehledu. Kdybych to šla studovat znovu, tak bych už věděla, že to pro mě bude hodně velká výzva, ale to jsem tehdy nevěděla.

Čím ještě Tě toto studium obohatilo?

Rozšiřující studium biologie mi otevřelo hodně obzorů. Obohatilo mě o všeobecný přehled, to především. Také jsem zjistila, že všechny věci nejsou tak jednoduché, například že způsobů rozmnožování všech organismů je mnohem víc, než jsem se kdy učila a než jsem si kdy myslela. 😀 Další významný objev byl, že je to všechno propojené navzájem. Vývojová biologie dala jednotlivým zajímavým přírodovědným informacím příběh a z učení se stala dobrodružná výprava do minulosti. Celkově mi CŽV dalo velkou zásobu znalostí.

V neposlední řadě bylo toto studium pro mne i sebepoznávací. Zvládnu se to naučit, nebo ne? Zorientuju se v tom množství? Umím si v tom udělat systém, propojit si ty vědomosti? Jaké jsou moje limity? A ověřila jsem si nejen své studijní schopnosti, ale i schopnost se vypořádat se stresem. Zjistila jsem, kde mám kapacity, jak zvládám stres, jak se s ním umím poprat.

K tomu mě napadá, jestli vnímáš, že se Tvé kapacity navýšily? Máš teď pocit, že když jsi to zvládla, zvládneš s přehledem i jiné věci?

Dalo by se to tak říct. Myslím, že mi to dodalo pocit kompetentnosti – u kytek hlavně. Já jsem nikdy neměla potřebu se je nijak zvlášť učit. Ale najednou jsem se musela naučit poznat, pojmenovat česky i latinsky a zařadit do čeledi asi 300 druhů rostlin. A přes tady ten odpor „Co já se budu učit nějaké názvy kytek?“, jsem se dostala k tomu „Jak ta rostlina vypadá? Čemu je příbuzná? Kam bych ji zařadila…“ A tam to právě začalo dávat smysl, začínal v tom být nějaký systém, něco, co se dá odvodit, pochopit. Samozřejmě mi velmi pomohly i dost kreativní mnemotechnické pomůcky. 😀 Takže nevím. Asi jsem během celého studia rozšiřovala množství toho, co se ještě zvládnu naučit.

Co je potřeba pro dokončení celého programu? Jaké vlastnosti?

Pro mě osobně to byla hlavně motivovanost, kreativita – učení se bláznivým zábavným způsobem. Systém. Trpělivost. Odolnost vůči zátěži. Odhodlanost. Paměť – ale já vždycky říkám, že neexistuje špatná paměť, jen netrénovaná.

Měla bys pro čtenáře (i pro mě) nějaký sofistikovaný tip, jak se naučit velké množství latinských slov nebo jiných odborných názvů?

Kromě těch mnemotechnických pomůcek mi dost fungovalo, když jsem si všechny ty kytky nahrála a stále dokola jsem si to poslouchala. Sedmikráska obecná, Bellis perrennis. Mezi tím byla vždycky krátká pauza, abych si to zkusila říct. Pak jsem chodila po parku, všude možně, poslouchala a opakovala.

Jak a k čemu využíváš poznatky získané tímto studiem?

Poučuju ostatní 😀 Ale vážně, ráda chodím se známými, co mají malé děti – ukazuju jim všechny možné rostliny, sbíráme je a podle aplikace v mobilu je určujeme. Přítele teď učím poznávat opeřence i podle zpěvu. No, a samozřejmě všechny biologické znalosti využívám na základce, kde teď vyučuji, ale to není tak do hloubky. Využívám to i pro sebe, protože mi stále připadá důležité a užitečné vědět, co žije a roste kolem mne, a vědět i, k čemu je třeba která rostlina dobrá, nebo zda je naopak jedovatá. Mamka takto byla s kamarádkami a se psem na procházce a posílala mi fotky. Rostl tam rmen a další kytky – a já jsem jim hned psala, ať si dají pozor, že je to jedovaté. Trochu to i zapomínám. A tak se snažím si z toho udělat mind game. Například, na dovolené v botanické zahradě v Madridu jsem se snažila pozorované rostliny sama určit či alespoň zařadit do rodu, čeledi: „Toto vypadá jako olivovník…“ A pak jsem se podívala na cedulku: „Aha, ano, je to ono!“

Nejhorší a nejlepší zážitek za celé studium pedagogického minima?

Já mám pocit, že nejhorší zážitek byl ten, když jsme spolu přijely pozdě na terénní cvičení do Škrdlovic. Mělo se jet společně s vyučujícími a ostatními studenty z Brna vlakem. Jenže tehdy se nádraží přestavovalo a některé vlaky odjížděly z Dolního nádraží. Já jsem v klidu s předstihem na hlavním nádraží hledala odjíždějící skupinu biologů a Tys přibíhala pozdě kvůli tomu, že Tě zastavili policisté a dali Ti pokutu za to, žes nešla přes přechod. Obě jsme potom zjistily, že náš vlak i s vyučujícími a spolustudenty už odjel – z Dolního nádraží! Pozdním příjezdem do Škrdlovic jsme zameškaly první výuku v terénu a bály se, že budeme mít u vyučujících průšvih. Tak to byl stres číslo jedna. Pro jistotu jsme si udělaly vlastní procházku s výkladem, na níž jsme pojmenovávaly všechny rostliny a živočichy, co nám přišli do cesty. Rostliny, které jsme nepoznaly, jsme nasbíraly a přinesly vyučujícím. Ti, místo toho, aby nás pochválili, všechnu naši zeleň jen vzali, popsali a zařadili mezi ostatní materiály k poznávačce. Já jsem se pak bála, že na nás spolužáci budou naštvaní. To byl potom stres číslo dva. Naštěstí ale na terénech nebyl čas ani prostor na naštvání se – všichni jsme byli na jedné lodi a byla potřeba táhnout za jeden provaz. Sdíleli jsme spolu všechny vědomosti, zápisky, učili se do noci a pak nad ránem, abychom všechny ty informace nacpali do hlavy. Cílem těchto terénních cvičení totiž bylo zopakovat si (no, většinou spíš naučit se) určování stovky druhů rostlin, bezobratlých organismů i obratlovců, mechů a hub. Úkolem bylo na závěr tohoto intenzivního týdne zvládnout poznat a pojmenovat všechny ty druhy latinsky i česky, zařadit je do systému a ideálně o nich umět říct i něco dalšího (kde rostou/žijí, čím se živí, apod.). Třešničkou na dortu byla poznávačka ptáků podle zpěvu. Program byl tedy takový, že ve dne jsme chodili přírodou s poznámkovými bločky, vyučující do nás sypali informace, my si je psali, fotili, nahrávali. A po příchodu na ubytování jsme si vše procvičovali, měli další přednášky a do noci se učili. Brzy ráno jsme vstávali a doháněli, co jsme nestihli předchozí den. A tak pořád dokola. Bylo to šílené, ale skvělé.

Paráda, takže to byl nejhorší zážitek – a ten nejlepší?

Nejlepší? Ve výsledku totéž, co jsem říkala u toho nejhoršího zážitku! 😀 Definitivně terénní cvičení, třeba ta botanická, protože bylo vlastně hrozně cool být ve městě, bavit se o kytkách, hledat je na ulicích a učit se jejich latinské názvy. A pak to společné učení, když jsme vymýšlely kraviny, abychom našly ty nejlepší mnemotechnické pomůcky. Bylo hodně důležité, že jsem v tom nebyla sama. Celkově v tom byly silné emoce, protože jsme všichni byli fyzicky unavení a často jsem se už nechtěli učit další nové věci. A pak přišla velmi silná radost, že jsme to zvládli. Navíc tyto náročné zážitky nás stmelily. Byly tam vtipné momenty, trapné momenty, a zpětně se na to hezky vzpomíná. Naproti tomu ze svého psychologického studia, kde jsme nic tak stmelovacího neměli, nemám tak silné vztahy s bývalými spolužáky.

Absolvovala bys rozšiřující studium učitelství biologie pro střední školy znovu? Doporučila bys jej i dalším lidem?

😀 Jako jo, absolvovala bych to znovu. A doporučila bych toto studium především studentovi, který chce mít širší přehled v biologii, a také tomu, kdo chce učit, protože to využije. Na základce to je ještě v klidu, to se dá nějak odučit s úplnými základy, ale na gympl Tě to fakt dobře připraví. Toho učiva je totiž na střední škole potřeba odučit kvantum, a v učebnicích je často hodně chyb. Osobně vnímám, že je znát, když učím něco, co mám opravdu vystudované. Můžu se potom opřít o ty znalosti a zkušenosti. Sečteno a podtrženo, pedagogické minimum bych doporučila všem, kteří chtějí nějakou výzvu a zajímá je biologie.

Vladi, děkuju moc za rozhovor a společné vzpomínky! Doufám, že toto čtení někoho nadchne pro rozšiřující studium učitelství biologie pro střední školy stejně jako podobný článek oslovil kdysi mne.
​