Rozhovor o matematické olympiádě, motivaci a učitelství

RNDr. Šárka Uchytilová aktuálně učí na gymnáziu v Jihlavě a je krajskou předsedkyní Matematické olympiády pro Kraj Vysočina. Vystudovala učitelství matematiky a fyziky na Přírodovědecké fakultě, kde absolvovala v roce 2011. V rámci svého studia se zúčastnila půlroční stáže v Norsku, konkrétně programu Comparative Educational studies. Díky tomu se mohla podívat, jak se matematika vyučuje na různých norských školách. Jednou z nich byla Kristiansand katedralskole Gimle v norském městě Kristiansand, kam se po ukončení vysokoškolského studia na rok vrátila v rámci projektu Erasmus+.

Vy jste vystudovala učitelství matematiky a fyziky zde na Přírodovědecké fakultě a po dokončení studia jste začala učit. Jaké pro vás to překlopení z role studenta/žáka do role učitele bylo?

Já jsem to necítila jako zásadní překlopení. Myslím si, že v tom hraje roli to, že moje maminka i tatínek jsou učitelé. Už ve čtvrťáku a v páťáku jsem se účastnila projektů ve škole u mé maminky a postupně jsem začala vystupovat v roli učitelky. Musím říct, že mě to hrozně baví a mám pocit, že je to pro mě přirozené. Já se cítím hrozně dobře, když jsem před tabulí a mohu něco předávat dál. Pro mě to nebylo, že bych si pamatovala, že to byl nějaký zásadní zlom. Částečně díky tomu, že jsem měla zkušenosti a možná to tak mám v sobě. Bylo to pro mě dost přirozené, necítila jsem nekomfort.

Přesto, že to pro Vás bylo do velké míry přirozené, bylo něco, co jste si říkala, že byste bývala byla ráda, kdyby Vám na škole řekli, nebo Vás na škole naučili?

Řekla bych, že to vnímám spíš až teď. Já jsem vystudovala matematiku a fyziku a teď narážím na to, že bych ráda dělala více jednoduchých pokusů, a mám pocit, že toho na škole mohlo být víc. A ještě jsem narazila na něco, co bych doporučila, aby se vyučovalo, a to je hlasová výchova. Přišla jsem na to, že bych měla mluvit lépe a šetřit si hlasivky. To jsou takové dvě věci, co bych si byla bývala přála abychom měli. Více jednoduchých pokusů a hlasovou výchovu.

Kromě učení se aktuálně věnujete Matematické olympiádě. V čem spočívá tato Vaše práce?

Každý kraj má svého krajského předsedu. Ten funguje jako takový koordinátor pro daný kraj. Samozřejmě je to řízené ústředně, takže máme celorepublikového předsedu a komisi, ale my jako krajští předsedové komunikujeme přímo s konkrétními školami v rámci našeho kraje. My musíme všechny informace, ať už zadání nebo termíny, zprostředkovat úplně k jednotlivým učitelům. Je to taková síť, která vykrývá celou Českou republiku. Já mám na starosti Kraj Vysočina, a to jak olympiádu pro střední školy, tak zastřešuji i základní školy. Na to mám ještě kolegu, který je garant pro kategorii základních škol.

Já přímo organizuji krajská kola Matematické olympiády pro střední školy (tedy kategorie A, B a C) a komunikuji s jednotlivými školami. Vybírám i úspěšná řešení ze školního kola, rozesílám zadání domácích a školních kol a organizuji semináře pro řešitele. Pokud učitelé na školách mají otázky, nebo něco potřebují, tak se primárně obrací na mě. Případně, pokud je to potřeba, tak se s jejich dotazem obracím na celo republikové vedení Matematické olympiády.

Jaký je vlastně v dnešní době zájem dětí o Matematickou olympiádu?

Teď aktuálně po korona viru jsme zaznamenali pokles. Zabývali jsme se tím také na zasedání ústřední komise. Cítíme tam určitý propad a řešili jsme, čím by to mohlo být. Já jsem oslovovala přímo učitele s tímto dotazem a ve skrze většina z nich řekla, že mají pocit, že to je tím, jak žáci byly doma. Jednak že částečně asi zlenivěli a za druhé priority ve škole jsou jinde, spíš dohánět to, co se nezvládlo v distanční výuce a soustředit se na to, než štěpit síly mezi matematickou olympiádu, a základní vzdělávání ve škole.

Jsou nějaké způsoby, jak učitelé mohou žáky pro Matematickou olympiádu motivovat?

Já bych si strašně přála, abych znala odpověď na tuto otázku. Abych mohla zcela sebejistě a suverénně říct, že je to tak a tak. To je samozřejmě hrozně těžké.

Já kromě toho, že jsem krajská předsedkyně, tak také na gymnáziu vedu přípravné semináře. Teď se hodně soustředím na to, abych děti na prvních hodinách přesvědčila, že na to mají. Často když si přečtou zadání a nevidí hned řešení, mají pocit, že na to nemají a odpadají. Sama přemýšlím, jak bych jim vysvětlila, že i cesta může být cíl. Že to mohou projít a že se v průběhu něco naučí, a pak to mohou aplikovat. Tak jak to vidím já, je potřeba, aby měli vnitřní motivaci a cítili, že v tom mohou být úspěšní.

Když se podaří, že vidí příklad, kde sice hned neznají řešení, ale lámou si s tím hlavu a zjistí, že s pár návodnými otázkami nebo ve spolupráci s ostatními na to dokáží přijít, tak vidím jejich radost.

A to je ta hlavní motivace. Oni opravdu mají radost z řešení těch zajímavých matematických úloh, které úplně jiné než ty, s kterými se setkají v hodinách matematiky. A já věřím, že mají smysl i v tom, že ty opravdu nadané studenty dokážou uspokojit. Pro ně je to ta hezká matematika, nad kterou si musí lámat hlavu, což někteří studenti v běžných hodinách matematiky nemají.

Co vnímáte, že je důvod, proč se žákům do matematické olympiády nechce?

Jako velký problém vidím, teď když jsem v praxi, že je spoustu matematických soutěží a některé jsou jednorázové. Žáci se nahlásí, jsou omluveni z výuky, jdou si zasoutěžit a hotovo. Oproti tomu matematická olympiáda je nesrovnatelně náročnější. Musí podstoupit domácí kolo, potom školní kolo a pak se teprve mohou dostat do krajského kola. Z toho je slyšet, co to je všechno za proces oproti tomu, když jdou jednorázově na soutěž. Na jednu stranu to pro ty studenty může být úžasně obohacující. Já sama, když jsem olympiádu jako studentka dělala, jsem to tak cítila, že jsem se v rámci těch seminářů, co nám na škole nabízeli, spoustu věcí naučila. Naučila jsem se používat věci, co jsem znala teoreticky a víc jsem viděla, jak je mohu využít. Takže věřím, že to je obohacující, ale je to velmi náročné.

Mluvila jste o tom, že je zásadní, aby žáci měli vnitřní motivaci. Před tím, než jste začala učit na gymnáziu, tak jste nějaký čas působila na uměleckoprůmyslové škole, kde předpokládám motivace žáků pro studium matematiky nebyla velká. Jak jste s takovou třídou pracovala?

Tam to bylo zase o něčem úplně jiném. Já jsem samozřejmě na tento typ školy primárně jít nechtěla. Toužila jsem po tom učit tu krásnou matematickou analýzu a nejlépe hned maturanty a z Norska, kde jsem učila hezkou náročnější matematiku, jsem byla docela zmlsaná. Teď to byl propad na té textilce, ale byla to pro mě úžasná zkušenost v tom, že jsem si uvědomila, že to je pro mě zase jiná výzva. Mým cílem bylo jim tu matematiku nezprotivit. Pokud už měli pocit, že matematika je něco fuj, což pojďme si říct, že takový tam byli, tak jsem se snažila, abych jim udělala pozitivní vztah k matematice. Snažila jsem se dělat ty hodiny hodně zajímavé. Vymýšlela jsem hry, nebo jsem střídala způsoby práce v hodině. Práce ve skupinkách, ve dvojicích, pak jsme třeba hráli hru na chodbě. Já jsem se snažila tu svoji energii investovat do toho, aby ty hodiny pro ně byly zajímavé a ta matematika v těch aktivitách byla obsažena, ale aby je to co nejvíc pokud možno bavilo. A oni to opravdu dokázali ocenit, a to mě hodně těšilo. I když jsem z toho prvně byla nešťastná, že budu na téhle škole a nevěděla jsem jaké to bude, tak ve výsledku jsem byla za to ráda, že s těmi dětmi se mi dobře spolupracovalo. Možná jsem měla i štěstí na tu třídu, ale vzpomínám na to hrozně ráda a byla to nakonec příjemná spolupráce.

Co byste řekla, že jsou nějaké klíčové postoje nebo návyky, které jsou důležité a pomáhají v hodinách, aby žáky matematika bavila a byly namotivováni?

Co v sobě mám zafixováno a co potřebuji je interakce. To je to, o co se hodně snažím. Nedokážu jenom vykládat něco u tabule, ale potřebuji, abych měla zpětnou vazbu od žáků. Abych viděla, jak oni na tom jsou, jak se tváří, jestli jsou znudění nebo nadšení, jestli jsou ztracení a potřebují dovysvětlit, nebo mají dozvědět se více.

Taky považuji za důležité různé metody práce. Nejspíš jsem si to vzala z Norska. Tam mě to až překvapilo. V těch hodinách, kde jsem byla, strašně moc času věnovali práci samostatně nebo ve dvojici. Úloh, kdy učitel nebo i ostatní řešili něco na tabuli byla menšina. Většinu času si žáci řešili příklady nějak sami a učitel byl samozřejmě neustále v pohybu, neustále u někoho. V češtině se tomu říká badatelsky orientovaná výuka. Ale oni byli zvyklí pracovat takovým způsobem. Myslím si, že dnes je to už i u nás běžnější a třeba teď, když učím, tak bych řekla, že opravdu hodně času se snažím věnovat tomu, aby děcka mohly jet svým tempem. Ale samozřejmě tak, aby žáci neměli pocit, že jsou v tom sami. Povzbuzuji je, aby spolupracovali ve dvojicích nebo skupinách a jsem jim neustále k dispozici.

Byla jsem až překvapená, že naprostá většina žáků se ve zpětné vazbě vyjádřila, že takovýto způsob práce jim vyhovuje nejvíce. Měla jsem totiž strach, jestli bychom neměli více počítat na tabuli. Za nás jsme se učili víc frontálně. Ale teď vidím, že žáci jsou opravdu schopní takto pracovat, plně se věnovat matematice a třeba i vzrušeně mluví o tom, jaké zvolit řešení, a baví je to.

Mockrát děkuji za rozhovor a přeji hodně sil a elánu dál do učení.