Rozhovory s absolventy – Dominika Pakostová

Na které škole pracuješ a jak dlouho?

Teď jsem třetím rokem na střední odborné škole Čichnova v Komíně, celým názvem je to Střední škola informatiky, poštovnictví a finančnictví Brno a je tam velké množství oborů, učňovské i s maturitou.

A když říkáš „teď“, byla jsi předtím ještě jinde?

Já jsem začínala učit už během navazujícího magisterského studia, abych měla už nějakou praxi, až odstátnicuji, a lepší portfolio. Takže jsem brala takové ty nabídky, kdy některá střední škola napsala fakultě, že shání třeba na 4 měsíce záskok, protože učitel je nemocný, vrátí se, ale teď tam nemá kdo učit matiku. Většina spolužáků se na to nikdy netvářila, takže jsem si to vždycky tak nenápadně vzala, a tak jsem byla půl roku na Gymnáziu Matyáše Lercha a pak dalšího půlroku na gymnáziu ve Šlapanicích.

Překvapuje mě, že jsi na to měla během studia čas…

Mě taky. Na bakaláři by to nehrozilo, ale magisterské jsem prodlužovala, třetí rok jsem psala diplomku a tak nějak to vyšlo. Na GML jsem chodila 3 dny v týdnu, asi jen odpoledne, ale do Šlapanic jsem jezdila i ráno… On byl totiž tehdy covid a výuka na VŠ byla online, takže se to dalo zvládnout.

Nicméně teď jsi tedy na střední odborné škole, kde jsou některé obory dokonce učňovské, tedy něco jiného než předchozí gymnázia. Jaké to je, učit např. plně chlapecké třídy jako mladá učitelka?

My máme více klučičí i více holčičí obory, ale já učím hlavně ty kluky a zbožňuju to. Hodně jsem se toho na začátku bála, když jsem tam přišla. Byl to tam samý kluk, já jsem koukala na ně, oni koukali na mě, a říkala jsem si, že tohle bude teda sranda. Ale vzala jsem to jako výzvu, a i když jsem žena a vím, že my ženy se umíme někdy pořádně urazit, tak to s těmi kluky nehrozí. Můžeme si říct cokoliv a oni se neurazí, neberou si to osobně, takže spolu často mluvíme napřímo – ne sprostě nebo nevhodně –, ale oni chtějí slyšet upřímnou odpověď a názor a já taky, takže jsme si vybudovali takový přímý vztah. A nakonec když učím nějakou třídu, kde je víc holek, tak jsem z toho nesvá, nejsem na to zvyklá.

Ani ze začátku jste neměli žádný problém, že by tě neposlouchali nebo hodiny rozbíjeli, protože jsi „mladá úča“?

Oni spíš byli nadšení z toho, že jsem mladá. Že jim je někdo blíž a může je chápat. A já jsem jim sama dala najevo, že je chci chápat a porozumět jim. Nepřišla jsem tam jako: „Tak, teď jsem vaše učitelka a vy se z toho musíte posadit na zadek a budete mě poslouchat.“, ale spíš jsem najela na přátelštější vlnu a už jen hledám, jak moc být přísná a kde třeba zvolnit, ale to určitě přijde časem. Jestli mě někdy nějak zlobili, tak to bylo spíš pubertou, než že by měli se mnou nějaký osobní problém.

A nastavovala sis s nimi alespoň nějaká pravidla?

To ano, ale taková ta základní, co se týče třídnictví, jako kdy budou nosit omluvenky a jak chodí do školy, ale nebylo to, že bychom měli třeba 20 pravidel, jak se chovat ve třídě, a ta měli na nástěnce. Snažíme se prostě chovat dle svého nejlepšího uvážení. Některým to teda moc nejde, ale… snažíme se.

Takže ty už jsi i třídní učitelka? Jak dlouho?

Druhým rokem, ale jsou ve třeťáku, já jsem je přebírala po odcházející kolegyni.

Jestli tedy počítám správně, ty jsi tam po roce učení dostala třídu. To se obvykle nedoporučuje, vzít si třídu takto brzy, ne?

Ne, nedoporučuje. Je to náročný.

Co všechno tedy musíš jako třídní dělat?

Jako třídní ty svoje žáky v podstatě vychováváš. Musím kontrolovat, jestli chodí do školy, řešit s nimi jejich problémy, pokud to není třeba na řešení s psycholožkou, poslechnout si je, co mi chtějí říct, což občas může být super, ale občas je to psychicky dost náročný i pro mě. Neustále sháním omluvenky, protože je nemáme online. Taky je potřeba sledovat, jestli z něčeho nepropadají, jestli nemají někde problém… jestli ONI někde nedělají problém jiným učitelům. A pak máme ještě takzvané katalogové listy, což jsou dokumenty s žáky, do kterých musíme zapisovat veškeré informace o nich. Takže když třeba dostanou nějaké výchovné opatření, tak to se musí zapsat, známky se tam přepisují každé pololetí, a ještě se to zadává do systému. Takže to celkově vezme obrovské množství času.

A o čem si tak chodí s učitelkou povídat kluci? Měla jsem za to, že toto svěřování se učitelům je obvykle spíše holčičí záležitost.

Ono se to dost liší. Ale když jim ukážeš, že ti můžou věřit, což já jsem se od začátku snažila, tak oni se ti postupně otevřou a rozmluví se. Ale stěžují si na úplně jiné věci než holky. Na věci, o kterých by mě ani nenapadlo, že jim může vadit. A nedělají to samozřejmě všichni, někteří jsou samostatné jednotky, ale někteří za mnou přijdou jen proto, že mají volnou hodinu a prostě si chtějí s někým popovídat. A když mám čas, tak je pozvu dál (do kabinetu), uvařím jim třeba čaj, popovídáme si a oni jsou pak takoví klidnější.

Pokud to není moc tajné, tak co to třeba je, s čím se přijde kluk svěřit mladé učitelce?

Přijdou třeba s tím, že se s nimi rozešla přítelkyně a teď neví, co dělat, protože je to pro ně poprvé. Nebo i třeba o škole, že jim přijde, že nezapadají do kolektivu, a jen to chtějí někomu říct, asi aby si nepřipadali sami. Občas si jen potřebují postěžovat na život, jako třeba že hrají závodně fotbal, ale mají zraněné koleno a teď je mrzí, že nemůžou hrát zápasy. A občas chtějí slyšet i moje zkušenosti, jestli se mi taky stal některý z jejich problémů, tak to jsem jednomu klukovi vysvětlovala, že jsem si taky zažila rozchod, ale že to určitě zvládne… a tak.

Jak jsi se na tuto školu po předchozích gymnáziích dostala?

Já jsem věděla, že chci učit na střední, že nechci na gympl. A jak jsme tu měli ten didakticko-historický předmět, kam chodí hosté, tak tam přišla jedna matikářka z Čichnovy, moje současná kolegyně, a mě už tehdy z jejího povídání zaujalo, že je v Brně nějaká poštovnická škola s tolika obory. A když pak přišel čas hledat si práci, nejdřív jsem si vyjela inzeráty středních škol, ale vzpomněla jsem si u toho právě na Čichnovu. Ti žádný inzerát neměli, ale říkala jsem si, že je to přeci jen velká škola, má asi 1400 žáků, tak že za zkoušku nic nedám, a poslala jsem tam životopis. Co kdyby to vyšlo aspoň na částečný úvazek. A oni mě vzali na pohovor, kde mi řekli, že to sice ještě nezveřejnili, ale začínají shánět učitele matematiky. Tak jsme si popovídali a o hodinu později, když už jsem byla ve městě s přáteli, mi volali, že můžu v září nastoupit.

A v jaké části roku sis práci sháněla?

V květnu to bylo. On se doporučuje duben, že to se tvoří úvazky, ale mně to vyšlo i v tom květnu. Smlouvu jsem měla dostat až v srpnu, tak jsem se přes prázdniny trošku bála, co když se něco přihodí, změní a já zůstanu bez práce, ale na druhou stranu jsem jim věřila. A v srpnu jsem tam přišla, smlouva byla, nejdřív tedy na dobu určitou, ale po roce už jsem dostala na dobu neurčitou.

Zajímalo by mě časové srovnání studia učitelství a učitelské profese. Řekla bys, že pro Tebe bylo časově náročnější studium, nebo nyní učení s přípravami, řešením třídnických záležitostí atp.?

Hmm… to je docela těžká otázka… ale myslím si, že v jistém ohledu je to teď lepší. Sice musím některé věci splnit, ale nemám pevné deadliny jako ve škole, můžu je udělat v pořadí, v jakém potřebuju, můžu to zkoušet jinak. Když třeba jeden den hodina nevyjde, tak to holt zkusím znovu a lépe další den. Těm žákům je to jedno, protože oni nevidí do mé hlavy, jakou jsem měla o hodině představu a že se to nepovedlo podle plánu. Přípravy si sice musím dělat, ale ty mi vznikají postupně podle toho, jaké ročníky který rok učím. Takže už mám hotové přípravy pro 1. a 2. ročník a z nich čerpám, když teď učím druháky, ale zároveň učím nově 3. ročník, tak to si vždy sednu například na začátku měsíce a snažím se udělat si přípravy naráz na ten měsíc nebo dva dopředu.

Určitě domů chodím s klidnou hlavou častěji, než to bylo za studia. To byl permanentní stres – sotva začal semestr, už odpočítáváš týdny do zkoušek; při těch ti hrozí, že když to nezvládneš, bude to mít následky, jako že budeš muset prodlužovat… ten konstantní stres mě docela zabíjel. A i když už mám školu za sebou, zbytky toho stresu tam stále jsou, přeci jen to bylo 6 let v kuse. S každým dalším rokem je to ale lepší. A tyhle letní prázdniny byly po spoustě let první, které jsem strávila úplně bez školy. Bez učení, bez stresu. A bylo to úžasný. Ležet na pláži ve Španělsku bez výčitek, že až se vrátíš, tak večer musíš udělat ještě to, to a to…

Řekla bys, že když jsi nastoupila jako učitelka, že jsi na to povolání byla z VŠ připravená?

Ne. Rozhodně ne. Já jsem jako věděla, jak to vypadá, právě díky tomu, že jsem učila už během magistra. Takže to nebyla taková rána. Nejlepší bylo, když jsem dopoledne strávila ve skutečné škole a na odpoledne jsem přišla sem (na fakultu) a měla jsem nějaký ten didaktický předmět, který nám měl pomoci připravit se na tu práci, a já tam sedím a vidím, že to tak, jak říkají, ale vůbec ve skutečnosti nefunguje.

Měla bys nějakou radu pro současné studenty učitelství matematiky, kterým se studium blíží ke konci, na co se zaměřit nebo co se hodí vědět, než nastoupíme do práce. Co bys byla ráda, kdyby ti někdo předem řekl…

Já bych jim doporučila, aby šli učit. Aby už během studia vzali jakoukoliv možnost, která se jim naskytne, aby si to zkusili a udělali si vlastní názor na to, jak to vypadá, protože ty předměty ze studia je na to nepřipraví. Já tu sice můžu 2 hodiny mluvit o svých zkušenostech, ty jsou reálné, jsou ode mě, ale to jim stejně nic nedá, pokud na nějakou tu školu nepůjdou, neuvidí ten provoz na vlastní oči a nezažijí to na vlastní kůži, i kdyby jen na týden.

Jako perfekcionistka bych je ale určitě chtěla varovat, že co se výuky týče, tak nikdy to nebude stoprocentní a perfektní, jak si člověk vysní. Někdy příprava na výuku nebude tak skvělá, jak by člověk chtěl, protože to prostě nestíhá, je unavený, což je naprosto normální. Takže se nezbláznit z toho, když nebude chodit do hodin s dokonalými přípravami.

A taková tečka na závěr, co jsem zjistila takovou docela drsnou cestou: nebrat si osobně, co žáci říkají a jak se vůči tobě jako učiteli chovají (pokud tě vyloženě nešikanují, nezbrojí proti tobě apod.). Oni si občas neuvědomují, co říkají, co jim z té pusy vyletí, a na 90 % to nemyslí proti tobě jako osobě, ale je to jen nějaká jejich forma, jak se potřebují projevit, vyjádřit, a tohle když mi došlo, tak to byla obrovská úleva, že jsem si spoustu poznámek přestala brát osobně a člověk má pak mnohem čistší hlavu.