Rozhovory s absolventy – Adam Šťastný

Jak dlouho tady, v Opavě, jsi?

To je trošku komplikovanější, protože jsem tu částečně učil už během páťáku při studiu a každý týden jsem přejížděl mezi Opavou a Brnem. Od pondělí do středy ráno jsem učil, o půl desáté jsem skončil, v deset mi jel vlak a ve dvě jsem měl cvika na fakultě, takže to bylo náročnější… ale v březnu začal covid, takže to všechno přejíždění padlo.
Pak jsem měl ale ještě důvod zůstat v Brně a musel jsem se rozhodnout, co a jak, tak jsem si řekl, že „vyrazím do světa“ (a zůstal jsem v Brně). U nás na gymplu totiž navíc hrozí, že kdo tam nastoupí, tak už tam zůstane učit až do důchodu, a to mě docela děsilo.

Copak vás z té školy už nepustí, jakmile vás jednou polapí?

Ne že nepustí, ale člověk je tam spokojený a nemá důvod měnit školu. No a tak jsem se rozhodl zatím zůstat v Brně a obepsal jsem všechny gymply, dokonce i některé vytipované základky. Ozvali se mi ze třech, z jedné ZŠ a ze dvou gymnázií, z toho jedno bylo Gymnázium Vídeňská, a to jsem si vybral.

A tak to je vlastně hezký pocit, ne? Když člověka takhle celou dobu chtějí.

Tak to samozřejmě jo, to bylo fajn. Jen já jsem z toho byl špatný, jak jsem musel pořád odmítat – hlavně během studia, to by totiž vůbec nešlo sladit s rozvrhem na fakultě.

Když mluvíš o fakultě, jaké pro Tebe bylo samotné studium? Odnesl sis z něj nějaké zkušenosti do praxe? Nebo Ti naopak něco chybělo?

Tím, že jsem měl kombinaci s fyzikou, tak matika byla ten lehčí obor. (Když ve fyzice hned v prvním semestru počítáš trojné integrály ve sférických souřadnicích, ale na matice se k tomu dojde až tak o dva roky později, kdy se to teprve řádně zavede.)

To, co mi dala vysoká škola, je určitě odbornost. V té si myslím, že problém nemám, dokážu řešit spoustu věcí, neztrácím se v tom středoškolském učivu a je jen pár oblastí, kde si třeba nejsem úplně jistý, ale to si vždycky dostuduju. To, co mi chybí a co mi vysoká škola nedala, jsou metody. Absolutně nevím, JAK to učit. Já naštěstí učím jen na vyšším gymnáziu, ale při představě, že bych učil na nižším nebo na základní škole, tak bych byl dost nahraný. A musel bych dost času investovat do toho, abych hledal, jakým způsobem to naučit. Takže metody, ty mi chybí. A to nejen v matice, ale i ve fyzice.

V tomhle se shoduješ s absolventkami, s nimiž jsme rozhovor dělali před Tebou: víme CO máme učit, ale nevíme, JAK to učit…

Za mě je to ale pořád ta lepší varianta. Protože umět patnáct tisíc her nebo způsobů, jak si upravit Kahoot a nastříhat kartičky, ale nevědět, co na ně napsat… to by už vůbec nefungovalo. Takhle vím, co je chci naučit, a jen hledám způsob, jak to udělat. Nebo když přijde žák a ptá se křížovou palbou na různé otázky a různé příklady, tak já se nemůžu začít zamýšlet nad tím, jak se řeší která rovnice.

A už sis nějaké způsoby nebo metody, které Ti fungují, objevil?

On je ještě problém v tom, že každá třída je úplně jiná. A nejde mít univerzální návod na všechny třídy, a proto je potřeba mít těch metod víc, abych si mohl vybrat a přizpůsobit se potřebám třídy. A na to ještě nemám dostatečné množství metod, to ještě neumím. Mě zatím frustruje, když vidím, jak postupně usínají, je to horší a horší, a pak třeba občas vybuchnu a zařvu na ně. Když vidím, že ztrácejí pozornost, tak na to už mám pár věcí, které fungují: třeba se projít po třídě, udělat něco dynamičtějšího… ale zase to závisí na konkrétní třídě.

Například moje třída, kde jsem třídní – oni prostě chtějí počítat, jsou pro to nadšení, já jim zadám stránku ze sbírky a oni jsou schopní celou hodinu počítat. Já jsem tomu nejdřív nevěřil, ale oni fakt počítají, nedělají něco jiného. Občas se někdo přihlásí, že něčemu nerozumí, takže já takhle obcházím, můžu se jim věnovat individuálně a řeším konkrétní místa, od kterých látku přestávají chápat. A je to fakt super. No ale vedle toho mám třídu, kde můžu dělat cokoliv, i kdybych se stavěl na hlavu a odrážel ušima, tak je to prostě nezajímá.

A co se mi ještě osvědčuje je, že se snažím propojovat různé předměty mezi sebou. Děcka jsou z toho úplně v háji, ale za mě to funguje.

Co pro Tebe byl největší náraz na začátku praxe?

Problém byly opravdu ty metody. Já jsem přišel před ty žáky a říkal jsem si: „Já přeci vím, jak to spočítat. Ale jak jim to mám vysvětlit?“

A překvapilo Tě na učitelské profesi něco, s čím jsi nepočítal?

Jedno velké překvapení mě napadá. My jsme byli kdysi na akci pro studenty učitelství fyziky („akce Zubří“) s panem docentem Bochníčkem (doc. RNDr. Zdeněk Bochníček, Dr., pozn. red.), já jsem tam měl nějakou prezentaci a v ní slide, který jsme sepisovali dohromady se spolužáky. Byl o tom, co všechno učitel vlastně dělá kromě toho, že učí. A ten slide mám pořád před sebou a on stále přetéká a přetéká, jak postupně zjišťuju, co všechno v té práci vlastně musím dělat. Protože to, že učíš, je z toho všeho vlastně minimum. Papírování, tabulkování, financování, shánění peněz, různých grantů… jestli ještě jednou budu dělat průzkum trhu, tak už mi z toho rýpne. V každé třídě máš kolem 30 žáků, musíš s nimi pracovat, prožíváš s nimi jejich úspěchy i problémy, dynamiku v jejich skupině, komunikuješ s rodiči, chceš, a do určité míry musíš, o nich vědět první poslední. Ještě když má člověk ve škole různé role, třeba jsi správce místnosti, tak najednou řešíš, že ti teče umyvadlo a máš to hlásit školníkovi. Takže tohle je ta srážka s realitou, že si vlastně vůbec neodpočineš, protože to je pořád něco.

Teď už zase tak na začátku praxe nejsi a říká se, že prvních 5 let je pro učitele nejnáročnějších. To už máš za sebou. Co se podle Tebe po těch pěti letech změní?

Rozdíl je v tom, že za pět let už projdeš různé třídy a ročníky, takže už víš, kam to vede a proč se učíme zrovna toto. Po těch pár letech jsem pochopil koncepci toho učiva a proč je to poskládané, jak je to za sebou poskládané – aby to dávalo smysl a fungovalo to dál. V ostatních oborech jsou návaznosti na matiku, které ti učitelé potřebují, aby žáci znali, a i v matice samotné se některá témata nedají předřadit před jiná, protože kolikrát narazíš a zjistíš, že něco, co potřebuješ, ještě nemáš probrané.

Dočetli jsme se, že vedeš učitele v Elixíru… co si pod tím máme představit?

To, co mě nejvíce motivuje a je pro mě velikou výzvou, je nesyslit si všechny zkušenosti, nápady a náměty pro sebe, ale předávat je dál – a to rovnou kolegům z Opavy a okolí. V Brně na Vídeňce jsem byl v kabinetu s kolegyní Lenkou Kramářovou, která mě přivedla k iniciativě Elixír do škol, za což jsem jí velmi vděčný. Po republice se učitelé scházejí v tzv. centrech Elixíru do škol, které vedou aktivní učitelé a nabízejí prostor pro sdílení a inspiraci mezi učiteli ze základních, středních, ale i mateřských škol. Primárně byla centra zaměřena pouze na fyziku, ale postupně dostává prostor také chemie, vznikají digi centra a my v Opavě máme centrum, které propojuje předměty ze všech přírodovědných oblastí. Center Elixíru je v republice na šest desítek.

No a tak my jsme přijeli za matematiku, takže by nás zajímal spíše nějaký konkrétní příklad, jestli učíte i nějaký matematický tandem nebo jak s něčím jiným propojujete matiku.

V březnu budeme mít setkání Elixíru právě s matematikou a budeme tam z dřevěných tyček vyrábět tělesa. Má to být něco jako ty klasické drátěné modely, ale spojky jsou vytištěné na 3D tiskárně. Takže k využití: např. pro stereometrii krychle a další tělesa na řezy, ale třeba chemici to využijí jako modely různých struktur, molekul, krystalů a kdo ví čeho dalšího, krystalografie je i v biologii, takže by to šlo přenést i do ní, ve fyzice zase pro pevné látky. Největší využití je samozřejmě v matice, ale jsme to schopni navázat i na jiné předměty.

Takže si sami vyrobíte pomůcky a s nimi potom pracujete napříč různými předměty?

To je přesně smysl Elixíru. Něco si fyzicky vyrobíme a účastníci si to potom odnesou. A buď to jsou schopní použít ve výuce, nebo dokonce vyrobit s žáky, a ti si to potom odnesou domů. No a ještě k té matematice, tak na Elixíru se budou vyrábět také pull-up sítě těles, kde mají z tvrdého papíru síť tělesa, tím je protažená šňůrka, za kterou když se zatáhne, tak se to těleso složí.

To už je dohromady hodně aktivit. Máš něco, u čeho si odpočineš, abys nevyhořel?

To vyhoření už mi dost hrozilo na konci kalendářního roku, to už jsem fakt nemohl. Takže se od nového roku snažím tolik nepracovat, ve smyslu, že těch 55 hodin týdně prostě stačí. Ale nevím, jestli se mi to moc daří. Spíš mě teď frustruje, že nemám spoustu věcí hotových. Chodím občas do fitka nebo dvakrát do měsíce zpívat do sboru – to hodně dokáže odvést myšlenky.

Dělají toho tolik i tví kolegové, nebo jen využívají toho, že jsi „mladá nadšená tužka“, a říkají si: „Tak ten by mohl udělat tohle, pak tohle…“

Má to tak dost lidí, nejsem v tom sám. Samozřejmě jsou kolegové, kteří to mají nastavené striktně, prostě padla a nazdar. Ale i na ty někdy dojde, že si třeba musejí vzít písemky domů, protože je jindy nemají čas opravit, ale zároveň mám kolegy, kteří jsou podobně hyperaktivní jako já, což tě žene dopředu a dodává ti to energii, takže chceš a jdeš dál a je to fajn. A úplně největší motor jsou děcka. Oni to ocení, jsou schopní to zhodnotit, vidí tu snahu a práci, kterou odvádím. Zároveň jsem s nimi v nějakém kontaktu, takže taky vidí, že kolikrát odcházím z práce v pět, ve čtvrt na šest, takže si říkáme: „Wow, dneska ještě za světla.“ nebo „Hmm, dneska už za tmy.“​

Měl bys na závěr nějaké tipy pro současné studenty učitelství?

• Vydržet.
• Být učenlivý a otevřený novým příležitostem hlavně ke spolupráci.
• Nemyslet si, že můj předmět je nejdůležitější – právě propojování předmětů je nejvíce obohacující (pro žáky i pro učitele) a je nejpřínosnější pro praxi a pro život.

Myslím si, že je důležité být otevřený všem možnostem, které přicházejí. Vysoká škola tě připraví na spoustu situací, možností a příležitostí, které tě čekají, ale ani zdaleka tě nepřipraví na všechno, protože to prostě nejde. Tím pádem je důležité zůstat otevřený, učenlivý – protože pořád se budeš učit, to nekončí tím, že člověk odstátnicuje. Pak teprve začíná ta praxe, to převedení do toho, že dostaneš ty děti, které máš něco naučit, a procházíš s nimi celý ten proces poznávání. A to tě musí bavit, bez toho to nejde. Absolvent matematiky má obrovské možnosti, co všechno může dělat, ale je důležité být otevřený i různým jiným oborům nebo mezioborům.